Volný čas

Kronika města

Každá obec vede kroniku obce, do níž se zaznamenávají zprávy o důležitých a pamětihodných událostech v obci pro informaci a poučení budoucím generacím“. Tolik říká §1 Úvodní ustanovení Zákona 132/2006 Sb. ze 14. března 2006. Vedení kronik tedy patří neodmyslitelně k povinné činnosti, která tvoří agendu obcí.

Kronika jako taková je, z hlediska historického, považována za vyprávěcí pramen obsahující záznamy spojené do chronologických řad. Vzniká za účelem zachycení a hodnocení historických událostí a interakcí odehrávajících se na určitém území (např. obce, regionu, farnosti apod.) v určitém čase. Je zachycením událostí v současnosti a nelze za ni považovat současná zpracování dřívější či dokonce dávné historie.

Se záznamy o významných událostech se setkáváme už velmi dávno. Vzpomeňme kroniky Kosmovu či Dalimilovu, kroniku Václava Hájka z Libočan, či novověké měšťanské a lidové kroniky – Knihy pamětní milčického kronikáře Františka Jana Vaváka a čáslavského finančního úředníka Jan Ferdinanda Opitze. Nemalou měrou o historii obcí vyprávějí i kroniky farní, školní či rodinné. V polovině 19. století, kdy dochází ke změně správy obecních věcí a zejména na místní úrovni se uplatňuje místní samospráva, se začali problematikou obecních kronik zabývat úředníci státních orgánů. Již 31. srpna 1835 vydává nejvyšší purkrabí český Václav Chotek historicky první nařízení o pamětních knihách u nás, které zavedlo „povinnost vést kroniku ve všech městech, městysech, obcích světské i duchovní vrchnosti“ a to od 1. ledna 1836. Výnos byl konkrétní, přesný a obsahoval podrobné metodické pokyny. Takto vedená kniha sledovala dění v dané oblasti ve čtrnácti bodech, psána měla být latinsky či německy a měla zachycovat pravdivě události místního charakteru, zvyky, obyčeje, popisy vzácných návštěv, přírodních katastrof apod. V mnohém se tento výnos podobá současnému pohledu na vedení kronik.

Nový zlom nastává po vzniku samostatné Československé republiky v říjnu 1918, kdy poslanci Národního shromáždění začínají jednat o nových zákonech mladého státu. Na návrh poslance universitního profesora Otakara Srdínka, přednesený 30. ledna 1920, přijali zákon 80/1920 Sb., který podepsali T. G. Masaryk, předseda vlády Vlastimil Tusar, ministr školství Gustav Habrmann a ministr vnitra Antonín Švehla. Tento zákon platil v podstatě neměnné podobě až do roku 2006! Také prováděcí nařízení vlády k tomuto zákonu – 211/1921 Sb. a pozdější 169/1932 Sb. – platila do vydání nového zákona 132/2006 Sb.

Události roku 1939 si vynutily vydání předpisu ministerstva školství, podle kterého byly obecní kroniky soustředěny v okresních městech a později odvezeny do zemských archivů v Praze a v Brně. V této souvislosti je potřeba se zmínit o tom, že v mnoha obcích vznikaly tajné kopie, které byly odváženy do archivů místo originálů. Ty byly v obcích ukrývány. Podle tehdejších „nových“ předpisů se kroniky oficiálně nevedly.

Ihned po osvobození v květnu 1945 vydaly muzejní a archivní sekce při Zemském národním výboru provolání k obecním kronikářům, kde je vyzvaly k pravdivému doplnění událostí v období Mnichova a okupace. Jako prvořadý úkol bylo nutné vrátit kroniky obcím, ustanovit nové či potvrdit staré kronikáře a zajistit kontinuitu záznamů. Problémy nastaly v pohraničí, kde odsunující se německé obyvatelstvo sebou odvezlo značné množství německy psaných kronik a bylo tak potřeba založit kroniky nové.

Po roce 1948 došlo k značnému zpolitizování kronikářské činnosti. Směrnice o vedení kronik Ministerstva školství a kultury č. 69421/1955 stanovila, že funkcí kronikářem má být radou MNV ustanoven „občan oddaný lidově demokratickému zřízení s politickou vyspělostí a všeobecnými znalostmi“. Zápisy v kronikách z té doby jsou plny úspěchy zemědělců a místního průmyslu, závazků k sjezdům KSČ apod. Mnoho, zejména starších a zkušených kronikářů vedlo kroniky dvě – jednu oficiální (schvalovanou místními státními a stranickými orgány) a druhou neoficiální, jejíž údaje mohly spatřit světlo světa až po roce 1989.

Rok 1989 sebou přinesl svobodu projevu, svobodu politického a veřejného života, ale také uvolnění při vedení kronik. Tento stav byl v mnoha případech doslova anarchií. Pokud se psalo, tak velmi překotně. Bohužel, častějšími případy byla rozhodnutí vedení obcí o zbytečnosti kroniky vést. Ještě horší případy byl ty, při nichž se řada vedených knih „ztratila“, což je případ i našeho města. V obou případech nepomohl ani urychleně vydaný zákon 367/90 Sb. jímž přešla povinnost péče o kroniky a kronikáře na obce. Od poloviny devadesátých let však můžeme hovořit o renesanci kronikářství. K znatelnému posunu v přístupu ke kronikám a kronikářům přispívá nejen nový postoj vedení obcí, která si uvědomuji, že kronika je součástí identity obce a kronikáři tvoří budoucí historické obecní vědomí. Nemalou měrou přispívá také vznik občanských sdružení, spolků a jednot zapojujících se v místním společenském, kulturním či sportovním životě, dále návrat k místním tradicím – poutím, masopustu, posvícení apod.) a také to, že existence kronik se stala jedním z kritérií různých soutěží, například Vesnice roku.

Toto vše vyústilo v poslaneckou iniciativu poukazující na zastaralost předpisů, na nové metody vedení dokumentace (počítačové zpracování, digitalizace, video, internet apod.) a na metodické vedení kronik. Legislativní proces byl ukončen v roce 2006, kdy byl vydán 14. března zákon 132/2006 Sb. „O kronikách obcí“. Tento zákon není obsáhlý. Kromě úvodního ustanovení, vepsaného na začátku tohoto textu, obsahuje pouze 3 paragrafy – o vedení a uložení kroniky, o zápisech do kroniky a o nahlížení a využití kroniky. Pro jeho realizaci provádějí metodici různá školení či vydávají prováděcí návody.

Praktické vedení kroniky

Zákon 132/2006 Sb. a metodické pokyny upravují vedení kronik následujícím způsobem. Kronika je vedena jako ručně psaná kniha s číslovanými listy nebo v elektronické podobě s následným tiskem číslovaných listů po uzavření každého kalendářního roku a zajištěných vazbou. Její nedílnou součást tvoří přílohy obsahující písemné, obrazové či zvukové dokumenty doplňující zápisy v kronice.

Doporučována je i kvalita papíru, na kterém je dokument vedený, normě musí odpovídat i psací náčiní a inkoust, resp. typ tiskárny, rozměry listů i jejich počet. Stanovena je i formální úprava tisku na deskách a titulní straně. Přes všechna doporučení má ale kronikář možnost určité volnosti v jejich dodržování. Zachovávána by ale měla být zcela jistě jedna zásada – do ručně psaných kronik nelze vlepovat různé fotografie, výstřižky, letáky, plakátky, pozvánky apod. Toto lze v elektronicky vedené kronice nahradit naskenováním těchto dokumentů. Každý svazek kroniky by měl obsahovat usnesení zastupitelstva o založení kroniky, jméno kronikáře, případně jeho nového uvedení i stručné údaje o něm, popis obce k danému roku a vlastní roční zápis, tvořený jednotlivými zdokumentovanými událostmi. Jen pro představu uvádím požadovanou strukturu ročního zápisu: hlavní světové události a jak ovlivnily život v obci (katastrofy, války, volby aj.), hlavní místní události toho kterého roku, složení a činnost obecního zastupitelstva a jeho orgánů, popis a strukturu obecního úřadu, jeho služby, hospodaření obce (rozpočet, jeho úpravy, investice, státní dotace), popis zemědělství, průmyslu a služeb ve městě, výstavbu domů, provozoven, obchodů a jejich využívání. Dále pak zaznamenává dopravní situaci, stav a údržbu komunikací, možnosti spojení, přítomnost a provoz pošty. Značnou část zabírají informace o politickém, kulturním a sportovním životě v obci – činnosti politických stran, spolků, provozu kulturních zařízení, přednášek, plesů, výstav, výročí, přehled periodických i neperiodických tiskovin obce, činnost knihovny, muzea, církví, výsledky sportovních utkání. Pozornost je věnována turistice a životnímu prostředí (turistická zařízení ve městě, soupis památek, jejich udržování a využívání, stavy naučných stezek, případné přírodní zajímavosti, stav a ochrana životního prostředí, čistota a vzhled obce apod. Samozřejmě není možné pominout oblast školství – počet a stav školních zařízení, počty žáků ve všech typech škol. Významné z hlediska sociální a zdravotní péče je sledování sociálních poměrů obyvatel, nezaměstnanosti, sociálních dávek, možností zdravotnické služby – počty lékařů, nemocnic, sociálních zařízení, domovů důchodců, domovů s pečovatelskou službou, charitativních organizací. Záznamy se vedou i o počasí, zejména o výrazných anomáliích jako jsou bouřky, krupobití, sucha či záplavy i o celkové meteorologické situaci během roku. Často bývají vhodným doplňkem vzpomínky pamětníků, zejména jsou-li zaznamenány v audio či video podobě a dále zprávy kronikáře o jeho činnosti, zážitcích, korespondenci aj. Jak je zřejmé, není té práce málo.

Kronikář se také musí „potýkat“ s řadou jiných zákonů a opatření, mezi něž patří zejména Zákon 101/2000 Sb. o ochraně osobních údajů, dále pak Autorský zákon 121/2000 Sb. (zejména co se týče příloh kroniky) a Archivní zákon 190/2009 Sb. o archivnictví a spisové službě ve spojení s vyhláškami MV ČR č. 213/2012 Sb. a č.259/2012 Sb. Po zpracování, vytištění a svázání se stává kronika majetkem obce. Vedení města je povinno zajistit knihu před zničením, poškozením a zneužitím a proto je uložena na bezpečném místě. To ovšem neznamená, že by kroniky nebyly přístupné veřejnosti. Pomineme-li možnost zveřejnění elektronicky vedené kroniky na internetu (s dodržením všech požadavků na ochranu osobních údajů), je možné do „fyzické“ kroniky nahlížet a využívat ji v souladu s §4 zákona 132/2006 Sb. „Do kroniky může každý nahlédnout ve vymezené době na obecním úřadě; pokud je nahlížení umožněno do kroniky ručně psané nebo do kroniky v podobě tištěné vázané papírové knihy s číslovanými listy, děje se tak pod dohledem kronikáře. Občan obce starší 18 let, jakož i osoba, které zákon přiznává práva občana obce, může navrhnout písemně změnu, doplnění nebo opravu zápisu v kronice. Obec na základě těchto návrhů podle okolností zápis v kronice opraví, doplní nebo jinak změní“.

V žádném případě není možno do kronik něco vpisovat, škrtat, mazat, začerňovat nebo dokonce vytrhávat listy. Veškeré zákroky v knihách jsou vyhrazeny pouze kronikáři obce. Po 10 letech, kdy může být výtisk kroniky uložen v obci, se kronika předává protokolárně do místně příslušného archivu (pro Roudnici nad Labem je to Státní oblastní archiv v Lovosicích), kde je opět přístupná ke studiu veřejností v badatelně archivu.

V současné době jsou k nahlédnutí na Městské úřadě dvě knihy – Kroniky z let 2001 – 2010 ručně psané a vedené panem Karlem Kraskopfem a Kronika 2012 vedená současným kronikářem panem Janem Nerudou. Ve Státním oblastním archivu v Lovosicích jsou uloženy pouze kroniky z let 1880-1883, 1918-1923, 1699-1899 (záznamy počasí, neúrody, událostí apod.), 1949-1957 a 1960. Bohužel, jen tak málo! Dále je zde Kronika Roudnice n. L. (spíše popis historického vývoje města z 30. let 20. století) od Františka Kučery a řada kronik škol, spolků a záznamy policejní stanice. Kde se nacházejí ostatní kroniky města, není známo – bohužel!!! Velmi dobře je zde ale zachován fond zápisů zasedání rady města a zastupitelstev (vyjma válečného období), který poskytuje dost dobrý zdroj k poznání vývoje našeho města – ovšem pouze v oficiální rovině.

V současné době se pracuje na digitalizaci zachovalých kronik, tak aby mohly být přístupny veřejnosti. A jistě nemalým úkolem zůstává dohledání co největšího počtu „zmizelých“ exemplářů – nejen v muzeích a archivech, ale také u rodin bývalých kronikářů, snad i v domácnostech, na půdách či sklepeních, u sběratelů na burzách apod. Že byly vedeny, je zřejmé. Například na přelomu 70. a 80. let psal městskou kroniku pan Oldřich Štrobl. Dnes již nežije a knihy se záznamy minimálně pěti let se zatím nikde neobjevily…. Je potřeba doufat, že se to zlepší!!!

Jan Neruda, kronikář města Roudnice nad Labem