Čestní občané

Klaus Tonndorf

Mgr. Jaroslav Kopáček

Emeritní člen České filharmonie; čestný občan od 20. září 2017

Narozen 11. 10. 1931 v Bardějově na Slovensku. Se školní a hudební výukou začal ve Dvoře Králové nad Labem. Následné přeložení jeho otce do Březnice v roce 1940 z pracovních důvodů a osvobození Březnice americkou armádou přispělo k jeho nadšení o jazzovou muziku. Za studií na gymnáziu v Příbrami v roce 1942 zažil autentický příběh “Vyššího principu”. V roce 1943 byl jeho otec zatčen gestapem, vězněn a souzen v Drážďanech, kde přežil největší nálet na Německo. Při návratu domů se jeho otci natolik zalíbil kraj Podřipska, že se nakonec s celou svoji rodinou v roce 1946 do Roudnice nad Labem přestěhoval. 

V té době již pan Kopáček pokračoval ve studiích na Horově gymnáziu v Roudnici nad Labem a současně se stal žákem roudnické hudební školy v oboru klarinet u Josefa Kašpara a klavíru u ředitele školy Jaroslava Šustery. Na roudnickém gymnáziu zakládá jazzový big band a to v době, která jazzu zrovna nepřála. 

Po maturitě v roce 1951 nastoupil na státní konzervatoř v Praze. Zde si ho všimnul dirigent jazzového orchestru Zdeněk Barták a nabídnul mu místo saxofonisty. V červnu 1953 s orchestrem zažil první zábavné vysílání Československé televize z Měšťanské besedy v přímém přenosu. O dva roky později ho přizval Karel Krautgartner do saxofonové sekce Orchestru Karla Vlacha, se kterým hrál v divadle ABC pod Janem Werichem. V této době v divadle ABC také působil Václav Havel coby jevištní technik. V roce 1962 s Orchestrem Karla Vlacha začal hrát v divadle v Karlíně. 

Zároveň v této době účinkoval v jazzovém orchestru Karla Krautgartnera, Kamila Hály a Ferdinanda Havlíka v Československém rozhlase v pořadu “Vysílá studio A”. V roce 1961 složil písničku “Jezdím bez nehod” na text Zdeňka Borovce a nazpívanou Milanem Chladilem, která se hrála v pořadu Československé televize “Písničky na zítra”. 

V roce 1963 se stal členem Českého noneta při České filharmonii a o tři roky později členem České filharmonie pod šéfdirigentem Karlem Ančerlem. S Českou filharmonií procestoval Evropu, byl několikrát v Americe, Japonsku, navštívil Austrálii i Asii. Na jednom ze zájezdů ČF do Švýcarska do Lucernu v roce 1969 byli pozváni členové Čf do vily dirigenta Rafaela Kubelíka, kde jim byly darem předány stříbrné medaile. Tyto medaile nechal sám mistr Kubelík vyrazit ve švýcarské bance na počest 50. výročí založení Československé republiky. Na příkaz z Prahy museli však všichni muzikanti medaile odevzdat, ale panu Kopáčkovi se podařilo medaili uschovat, za což mu hrozilo v komunistickém Československu stíhání. Tuto medaili po více jak čtyřiceti letech věnoval České filharmonii při slavnostním předání v Rudolfinu. Byla totiž jediná, poslední, která se zachovala. V České filharmonii působil celých třicet let až do roku 1996. 

V letech 1971 – 1986 sdílel se svoji rodinou společné bydlení s budoucím prezidentem Václavem Havlem na adrese U Dejvického rybníčku 4 na Praze 6. V tomto domě se zrodila Charta 77. Únikem před každodenním sledováním tohoto domu STB se pro něho stala Roudnice nad Labem (viz Roudnické noviny, březen 2012 – popis soužití s V. Havlem, viz kniha Edy Kriseové Životopis Václava Havla). 

V roce 1986 založil v Roudnici nad Labem Big band, který se stal vítězem na celostátní hudební soutěži “Buřinka Jiřího Šlitra” v Přerově. V roce 1990 roudnický Big band vystupoval ve slavném koncertním sále Berlínské filharmonie. V roce 1991 a 1993 hrál Big band na leteckém dni v Roudnici nad Labem, kdy si ho přišel poslechnout, na osobní pozvání pana Kopáčka, i tehdejší prezident Václav Havel. Jelikož měl jazz band ve svém repertoáru melodie, které se hrály a zpívaly za 2. světové války obzvláště ve Velké Británii, hrál orchestr v září 1993 v Paláci kultury v Praze československým letcům pozvaným z celého světa. Atmosféru nadšení a dojetí letců nelze slovy popsat. 

V roce 2010 v Praze byl pan Jaroslav Kopáček oceněn Nadací Život umělce cenou Senior Prix za dlouholeté působení v Orchestru Karla Vlacha a za třicetileté působení v České filharmonii.

Eduard Šimon

(*13. 6. 1915, +15. 10. 1949) Roudnický rodák, plukovník letectva in memoriam, účastník odboje, příslušník 311. československé peruti RAF.

Jako čs. důstojník letectva v záloze vstoupil za 2. světové války do 311. bombardovací perutě RAF, aby se aktivně zapojil do boje proti nacistickému zlu. Při zatýkání byl zastřelen komunistickou STB. 

Více se o jeho životě dočtete v textu Davida Mikoláše.

Ing. Jiří Čejka, DrSc.

Čestný občan od 27. října 2014. Ing. Jiří Čejka, DrSc. se vždy hlásil ke skautským principům – služby a povinnosti k Bohu, služba a povinnost k bližnímu a služba a povinnost k sobě. Skautský slib a zákon prostupují celým jeho životem.

Narodil se 2. září 1929 v Roudnici nad Labem. Jeho matka byla nejprve v domácnosti a pak pracovala v městské knihovně, otec byl úředníkem na roudnické radnici, ale také působil jako správce městské galerie A. Švagrovského. Oba rodiče ho vedli k lásce k vlasti a k zájmu o kulturu, zejména hudbu a výtvarné umění. 

Jiří Čejka po skončení obecné školy nastoupil v Roudnici nad Labem do osmiletého gymnázia, které absolvoval v roce 1948. Ještě při studiích na této škole, jako člen mládeže Československé strany národně socialistické, se po únorovém puči podílel na vytvoření protikomunistické skupiny vrstevníků z řad skautů a sokolů nazvané „Modrý meč“, která se zaměřila na vydávání a šíření letáků objasňujících pravdu o podstatě tehdy vzniklého nedemokratického totalitního státního zřízení. Tuto činnost spoluorganizoval ještě po nastoupení ke studiu na Vysoké škole chemicko-technologického inženýrství ČVUT v Praze. Po odhalení byl vyloučen ze studia na všech vysokých školách v Československu a v roce 1951 byl odsouzen na 8 měsíců nepodmíněně. Trest strávil jako horník na hlubinném dole Koh-i-noor (člen libkovického komanda litoměřické věznice). 

Jeho činnost po návratu z vězení byla do značné míry ovlivněna přístupem tehdejšího režimu – zastával převážně dělnické profese jako pomocný dělník při výstavbě papíren ve Štětí, jako dělník popřípadě jako technik-výzkumník v kralupské Reagencii a v roudnické Glazuře. 

V době politického uvolnění se mu podařilo v roce 1961 dokončit dálkově studia VŠCHT v Praze (Ing.), v roce 1970 obhájil vědeckou hodnost kandidáta technických věd (CSc.), což mu, společně s dalšími příznivými okolnostmi, umožnilo v letech 1972 – 2001 pracovat v Přírodovědeckém muzeu Národního muzea v Praze, kde působil jako vedoucí Výzkumné chemické laboratoře a od roku 1991 jako ředitel téže instituce. V roce 1994 obhájil doktorskou disertační práci a Akademie věd České republiky mu udělila vědeckou hodnost doktora geologických věd (DrSc.). 

Publikoval jako autor a spoluautor téměř čtyři stovky článků v tuzemských a předních zahraničních vědeckých časopisech a podílel se na vědeckém popisu více jak dvaceti nových minerálních druhů, schválených příslušnou mezinárodní komisí IMA. Jeho hlavním nosným vědeckým zájmem a realizovaným výzkumem byly především chemie, infračervená a Ramanova spektroskopie a termická analýza minerálů uranu. Na návrh skupiny badatelů schválila mezinárodní komise IMA, aby jako ocenění jeho vědeckého přínosu k mineralogii uranu nový uranový minerál z Jáchymova nesl jméno čejkait. Spektroskopická společnost mu při příležitosti jeho 85. narozenin jako ocenění jeho významného vědeckého díla a zásluh o rozvoj vibrační spektroskopie udělila „Medaili Jana Marka Marci z Kronlandu“. 

Při plnění těchto pracovních povinností se také zaměřoval na činnost ve skautském hnutí, které mu vetklo do vínku právě ony ideály humanitní, prohloubené ještě studiem Masarykových spisů. V letech obnovy třikrát zakázaného skautského hnutí stál vždy v čelných řadách ať již jako zástupce vedoucího 2. oddílu vodních skautů, člen střediskové rady či v roce 1970 člen zkušební komise pro vůdcovské zkoušky. Mezi roky 1962 – 1990 pracoval s mládeží jako cvičitel a činovník plaveckého oddílu, v letech 1970-1990 také jako člen TISu a po zastavení jeho činnosti v Českém svazu ochránců přírody. Po 17. listopadu 1989 aktivně působil při třetí obnově Junáka. Byl kooptován do Ústřední rady Junáka, pracoval jako předseda zpravodajské rady a tiskový mluvčí, člen redakčních rad skautských časopisů a kvalifikoval se jako Fellow of the Scout History Association ve Velké Británii. Formou úvah a projevů v sedmi desítkách textů prezentoval problematiku skautského hnutí v širších souvislostech (duchovní podstata, historie a filozofie, osobnosti, roudnický skauting). 

Jiří Čejka zasvětil svůj život vědecké práci a skautingu. I přes svůj vysoký věk ve vědeckých i skautských aktivitách stále pokračuje tvůrčím způsobem. Je možno říci, že kromě výzkumu minerálů uranu se stal právě skauting smyslem jeho života, zejména pak prosazování jeho duchovní podstaty ve svém okolí, zvláště mezi mládeží. 

Za svou výchovnou a organizátorskou práci získal celou řadu ocenění. Z těch zásadních lze uvést Junácký kříž „Za Vlast 1939 – 1945“, zlatou „Svojsíkovu medaili“, udělenou českými exilovými skauty v Rakousku, stříbrný „Řád Čestné lilie v trojlístku“, zlatou „Medaili přátelství“, zlatou „Medaili Sv. Jiří“, „Medaili díků“, stříbrný a bronzový „Syrinx“ a další. V roce 2011 byl zvolen dvanáctým členem Sboru nositelů „Řádu Stříbrného“ vlka a stal se tak nositelem tohoto nejvyššího vyznamenání Junáka. 

Jiří Čejka je také členem Konfederace politických vězňů České republiky a Skautského oddílu Velena Fanderlíka sdružujícího skauty perzekvované komunistickým režimem. KPV ČR a SOVF ho rovněž vyznamenaly spolkovými vyznamenáními. Mezinárodní sdružení „Peace Run“ mu udělilo ocenění „Posel míru“ za vše, co dělá pro lepší svět okolo nás a za inspiraci, kterou tím přináší ostatním. 

Ministerstvo obrany České republiky vydalo v červnu 2015 Jiřímu Čejkovi Osvědčení, že byl v době nesvobody účastníkem odboje a odporu proti komunismu. Ministr obrany České republiky Martin Stropnický Jiřímu Čejkovi v červenci 2015 udělil Pamětní odznak účastníka odboje a odporu proti komunismu. 

Více v článku Historie výzkumu supergenních minerálů uranu v českých zemích.

RNDr. Ing. Ladislav Nicek

Nestor českého otužileckého plavání a roudnický rodák, čestný občan od 22. února 2009

Narozen v Roudnici nad Labem, vysokou školu vystudoval v Praze, po válce studoval dálkově v Brně. V Olomouci působil jako učitel na střední škole. Během života procestoval mnoho dalekých zemí. Od mládí se věnoval plavání později tenisu a lehké atletice. V listopadu 1949 poprvé okusil zimní plavání a od té doby se mu soustavně věnoval až do dnešní doby, kdy v letošním roce skončila jeho 60. sezóna zimního plavání. Prvních osm až devět let bylo velmi svízelných, protože se dopouštěl i některých závažných chyb. V této době navázal spojení se zakladatelem sovětského otužování akademikem, lékařem Sarkizovem Serazini, který mu napomohl odstranit chyby a osvojit si dokonalé vědomosti a znalosti v otužování. Nicek poznatky a praktické zkušenosti shrnul a zpracoval v metodiku otužování a zimního plavání do té doby dosud neznámou. Jeho zkušenosti se staly impulsem pro dynamický rozvoj tohoto tehdy nového sportovního odvětví. V roce 1995 mu František Venclovský ve svém dopise napsal: " Jestliže říkáme, že československá škola otužování a zimního plavání je nejlepší na světě, pak největší zásluhu na tom máš bezesporu ty. "Výborná psychická i fyzická kondice, která je výsledkem zimního plavání, mu pomohla i v nejtěžším období života, kdy ho ohrozil těžký nález pokročilé rakoviny. K jeho záchraně údajně přispělo to, že nepřestal se zimním plaváním. Více jak půl století se systematicky věnuje zimnímu plavání a v zimních vodách plave dosud dvakrát týdně. Ve svých 82 letech na závodech v Brně obhájil I. výkonnostní třídu zimního plavání - 500m ve 2 °C stojaté vodě. V roce 2003 mu byla udělena medaile ČSTV za práci ve prospěch tělesné výchovy a sportu. Od sekce dálkového a zimního plavání ČSPS převzal pohár: nestorovi otužilců a zimních plavců. Plavecký klub Roudnice nad Labem ho jmenoval s předáním plakety čestným členem. Čestným členem ho jmenoval s předáním poháru německý svaz zimních plavců. I. Plavecký klub otužilců Praha mu věnoval pohár: nejzkušenějšímu otužilci Ladislavu Nickovi, který mu předala Lívie Klausová. Čestné občanství města Roudnice nad Labem bylo panu Nickovi slavnostně předáno 22. února 2009 při příležitosti znovuotevření Krytého plaveckého bazénu.

Svatopluk Beneš

Svatopluk Beneš (24. února 1918 Roudnice nad Labem – 27. dubna 2007 Praha) byl významný český divadelní, filmový a televizní herec; čestný občan od 28. dubna 2003

Není snad dospělé osoby, která by tohoto představitele velkého množství dramatických i komických rolí neznala. Tento velký flmový milovník a elegán se narodil 24. února 1918 v rodině traťmistra Petra Beneše na nádraží v Roudnici n.L. Krátce po svém narození byl pokřtěn roudnickým kaplanem Emanuelem Kohoutem na jméno Svatopluk Alexej. V rodném městě prožil hezké dětství i první lásku, rodiče na něj a jeho další tři sourozence (dvě sestry a jeden bratr) velice dbali. Své první herecké zkušenosti získal v roudnické ochotnické divadelní společnosti Mladá Scéna, která se inspirovala humorem populárního Voskovce a Wericha. Maminka Růžena Benešová (roz. Vocásková) si přála, aby se malý Áťa stal učitelem. Benešovo rozhodnutí odejít v 15 letech z roudnického gymnázia na Státní konzervatoř do Prahy se doma nesetkalo s pražádným nadšením. Maminka zpočátku mladého studenta kryla. Když se to nakonec otec dozvěděl, odmítl platit nájemné v Praze. Mladý Beneš proto musel každý den v pět hodin ráno vstávat na vlak a do Roudnice se vracel posledním vlakem krátce po půlnoci (jako dítě zaměstnance drah měl dráhu zadarmo). Kromě studií na konzervatoři si v Praze přivydělával na živobytí statováním v divadle. Populární je jeho postava nadporučíka Lukáše z filmové dilogie Dobrý voják Švejk a Poslušně hlásím (1956, 1957). Větší i menší role si zahrál v desítkách televizních inscenací až do devadesátých let.

PhDr. Miloslav kardinál Vlk

kardinál, 35. arcibiskup pražský, metropolita a primas český; čestný občan od 20.11.1997

PhDr. Miloslav kardinál Vlk (17. května 1932 Líšnice u Milevska - 18. března 2017 Praha) byl český katolický duchovní a teolog, který mezi lety 1991 a 2010 působil jako 35. arcibiskup pražský a primas český, v letech 1990–1991 byl krátce 10. biskupem českobudějovickým. Jeho biskupské heslo znělo: „Aby všichni byli jedno“. Od roku 1991 do roku 2010 byl z titulu pražského arcibiskupa primasem českým, t. j. hlavou římskokatolické církve v Čechách. Krom toho byl i předsedou nejprve Československé (1991 až 1993) a později České biskupské konference (1993 až 2000), tuto funkci však v roce 2000 převzal olomoucký arcibiskup Jan Graubner. V letech 1993 až 2001 byl Miloslav Vlk prezidentem Rady evropských biskupských konferencí. Od roku 1994 byl moderátorem Hnutí Fokoláre. V dobách pronásledování katolické církve v Československu komunistickým režimem působil částečně v oficiální, státem kontrolované části církve a částečně v neoficiální „skryté církvi“. Jako biskup, kterým se stal po pádu komunistického režimu, pracoval na obnově zdevastovaných církevních struktur a vedl zatím neúspěšný boj za navrácení církevního majetku, o který totalitní režim církev připravil. Ve funkci arcibiskupa řešil například kauzu krize katolické teologické fakulty UK, v době jeho působení jednal Vatikán s českou církví také o řešení tajně vysvěcených kněží a biskupů, z nichž někteří byli či jsou ženatí.

Jan Kozák

spisovatel; čestný občan od 10.12.1984

Jan Kozák (25. března 1921 Roudnice nad Labem – 5. května 1995 Praha) byl českým prozaikem, jehož dílo je tematicky spjato se dvěma oblastmi - s východním Slovenskem, krajem pod Vihorlatem, a se sibiřskou tajgou. Předností jeho tvorby je autentičnost a smysl pro nosný konflikt. Jeho první dílo bylo motivačně i dějově podřízeno myšlence kolektivizačních procesů, nechyběl však ani naturalistický pohled na vnitřní svět venkovské ženy. Zcela jinou tvorbou byly Kozákovy knihy čerpající z jeho loveckých výprav na Sibiři. Zde nebyl autor vázán svým politickým postojem a psal zcela spontánně se smyslem pro charakteristické rysy přírody a vzrušivost událostí. 

Narodil se v Roudnici nad Labem v rodině strojního zámečníka. Roku 1940 maturoval na obchodní akademii, kterou studoval v Českých Budějovicích a Teplicích. Poté pracoval v rodném městě jako úředník. 

V roce 1945 byl členem revolučního národního výboru v Roudnici nad Labem a vstoupil do KSČ. Po sovětské okupaci roku 1968 byl jedním z hlavních představitelů tzv. normalizace v literatuře. Roku 1972 se stal předsedou Svazu českých spisovatelů, od roku 1977 do února 1989 byl předsedou federálního svazu spisovatelů. 

Více o jeho životě a tvorbě: http://www.spisovatele.cz/jan-kozak#cv

Dr. Miloš Václav Kratochvíl

prozaik, autor historické beletrie, filmový scénárista; čestný občan od 11.4.1984

Miloš Václav Kratochvíl (6. ledna 1904 Vídeň – 9. července 1988 Praha) byl český spisovatel-prozaik, autor historické beletrie, filmový scenárista, dramaturg a pedagog. Studoval historii a archivnictví na Karlově Univerzitě. Za války pracoval v archivu. Po ní byl dramaturgem Československého státního filmu a profesorem na FAMU.

Alexandr Dubček

poslanec Federálního shromáždění ČSSR a generální tajemník ÚV KSČ; čestný občan od 10.5.1968

arm. Gen. Ludvík Svoboda

prezident ČSSR, čestný občan od 10.5.1968

Ludvík Svoboda (25. listopadu 1895, Hroznatín – 20. září 1979, Praha) byl československý generál a politik. Během druhé světové války vedl 1. československý armádní sbor na východní frontě. Poválečný ministr národní obrany 1945 až 1950. V letech 1968 až 1975 byl prezident Československé socialistické republiky.

Dr. Edvard Beneš

II. československý prezident; čestný občan od 28.10.1947

Edvard Beneš (28. května 1884 Kožlany – 3. září 1948 Sezimovo Ústí) byl druhý československý prezident v letech 1935–1948, resp. v letech 1935–1938. V období tzv. Druhé republiky a německé okupace v letech 1938–1945 byl v exilu, v letech 1940–1945 jako prezident v exilu. Úřadujícím prezidentem Československa byl opět v letech 1945–1948. Byl jedním z vůdců prvního československého odboje a hlavním představitelem československého odboje během Druhé světové války.

Dr. Max Lobkowitz

majitel roudnického zámku; čestný občan od 19.10.1947

Aktivně se podílel na vzniku republiky v roce 1918, kterou představitelé jeho rodu podpořili i v jejích nejtěžších chvílích v roce 1938 a 1939, kdy se připojili k prohlášením věrnosti české a moravské šlechty. Před nacisty emigroval a z pověření Edvarda Beneše pracoval nejprve od října 1941 jako vyslanec a od června 1942 jako československý velvyslanec ve Velké Británii. V československém vojsku na západě bojoval také jeho příbuzný Eduard Lobkowicz, vyznamenaný československým vojenským křížem. Pro nacisty byl Max Lobkowicz vlastizrádcem, jeho jmění bylo zabaveno a například Roudnický zámek byl dislokován pro potřeby školy SS. Po osvobození byl sice rodový majetek (palác v Praze, hrad Střekov, zámek Nelahozeves atd.) na krátkou dobu vrácen, ale když byl kompletně po osvobození znárodněn, opustil Max Lobkowicz, (který byl čestný občan Roudnice nad Labem od 19. října 1947) definitivně svou vlast a usadil se v USA, kde také v roce 1967 ve věku 79 let zemřel. Po roce 1989 byl majetek rodu vrácen a jeho syn Martin a vnuk Viliam Lobkowicz se zasloužili o zpřístupění sbírky rodu Lobkowiczů v Lobkovickém paláci v Praze a na zámku Nelahozeves.

Joža David

předseda Ústavodárného národního shromáždění ČSR a čelný činitel Československé strany národně socialistické; čestný občan od 19.10.1947

Josef David, též Jóža David (17. února 1884 Kylešovice – 21. dubna 1968 Praha), byl československý politik a dlouholetý meziválečný i poválečný poslanec Národního shromáždění republiky Československé za Československou stranu národně socialistickou.

Antonín Herynk

učitel, publicista, osvětový pracovník a komunální politik, starosta (9. 6. 1884 Butovice u Prahy – 30. 6. 1942 Praha)

Přestože Antonín Herynk patřil před druhou světovou válkou k nejvýznamnějším roudnickým osobnostem, je dnes téměř zapomenut. Narodil 9. června 1884 v Butovicích u Prahy. V září 1903 nastoupil v Ředhošti jako prozatímní učitel 2. třídy. Od roku 1904 trvale působil jako učitel na obecné škole chlapecké v Roudnici nad Labem, kde získal v roce 1910 definitivu. Později byl významně činný v samosprávě podřipského učitelstva. Od roku 1923 byl členem komise ministerstva školství a národní osvěty pro reformu vzdělávání učitelů obecných škol. V roce 1934 byl jmenován řídícím učitelem. Pořádal pravidelné přednášky a vzdělávací cykly, týkající se nejen historie a osobností, ale i sociálních a politických otázek. Od roku 1922 byl členem městského zastupitelstva. V roce 1925 byl v Roudnici nad Labem na jeho popud založen „Spolek pro postavení historických pomníků“, který se postaral o postavení pomníku Mistra Jana Husa (r. 1928) a Tyršova kamene v Tyršových sadech (1935). Jeho další aktivitou bylo působení v Dělnické tělocvičné jednotě (zal. 1911), která patřila mezi nejvýznamnější sportovní organizace v Roudnici n.L. Byl členem redakční rady Vlastivědného sborníku Podřipsko a často publikoval v časopisu „Rudé proudy“, který vydávala roudnická sociální demokracie. V roce 1925 byl zvolen členem městské rady a v dalších volbách se stal náměstkem starosty. Úspěšně bojoval s českými fašisty, kteří se (naštěstí neúspěšně) snažili ovládnout Roudnici n.L. Ve volbách v roce 1935 byl díky podpoře demokratických stran (včetně nár. socialistů) zvolen starostou města. Starostou byl až do ledna 1939, kdy se na nátlak českých fašistů musel vzdát své funkce. Dne 30. června 1939 byl zbaven funkce ředitele školy a poslán na trvalý odpočinek. Dne 23. června 1942 byl (na udání) zatčen gestapem a dne 30. června 1942, popraven na střelnici v Praze – Kobylisích. V roce 1947 byl In memoriam jmenován okresním školním inspektorem.

Václav Kotrch

Václav Kotrch byl významnou postavou církevního života v Roudnici n.L. Ač nebyl rodákem roudnickým, působil zde veřejně téměř 60 let, jako snad nikdo v Roudnici n.L. v žádném veřejném postavení před ním a po něm.

Narodil se 19. září 1860 v Jiníně u Strakonic. V Českých Budějovicích vystudoval gymnázium a tam se seznámil s biskupem Janem Valeriánem Jirsíkem, který v mladých letech působil jako kaplan v Roudnici n.L. V Písku dokončil gymnázium a odešel do Prahy studovat bohoslovectví, kde byl 15. července 1884 vysvěcen na kněze. V září nastoupil na kaplanské místo v německém Šmídeberku a za 5 měsíců byl jmenován administrátorem v Seifech u Jáchymova, kde zůstal půldruhého roku. V roce 1886 se stal kaplanem v Roudnici n.L. a za 13letého působení si roudnickou farnost tak oblíbil, že po krátkém působení jako farář v Nechvalticích u Sedlčan se do Roudnice n.L. dne 14. září 1899 vrátil a zažádal o uprázdněné místo probošta v Roudnici n.L., kterým byl jmenován 18. října 1902 a v této funkci zůstal až do své smrti téměř 45 let. Miloval naše město pro jeho bohatou církevní historii a vzácné církevní památky. Byl pečlivým strážcem proboštského kostela, který byl za něho několikrát opraven – i všechny památné kaple a zvláště se zasloužil o opravu rotundy sv. Jiří na Řípu. Jeho vřelý vztah k Řípu promítl do své knihy, kterou napsal a vydal v roce 1898 „Říp, jeho památnost a vyhlídka.“ Zde konal též celých 50 let každoročně svoje duchovní cvičení. V duchu slavných biskupů a arcibiskupů pražských pomohl i městu Roudnici n.L. k rozkvětu výhodným odprodejem rozsáhlých proboštských pozemků. Město Roudnice n.L. ho za jeho neskonalé zásluhy jmenovalo dne 1. října 1940 čestným občanem: Msgre. Václav Kotrch zasloužil se o zdárný rozvoj města Roudnice n.L.. V uznání jeho zásluh a vynikající práce národní, kulturní a sociální volí jej městské zastupitelstvo čestným občanem a vydává o tom písemný doklad zvláštním diplomem.“ Za svou práci byl oceněn též řadou církevních titulů: papežský komoří, arcibiskupský notář, konsis. rada a mnoho dalších. Zemřel 24. ledna 1947 a jeho pohřbu se zúčastnili kněží, představitelé politického života, podřipské spolky a davy občanů. Dokument o udělení občanství.

Antonín Broft

starosta Roudnice n. L. 1855 - 1936

Narodil se v Kostomlatech pod Řípem dne 4. září 1855. Vystudoval obchodní akademii v Praze a jako 24letý přišel do Roudnice n.L. Pracoval jako účetní v lihovaru a již tehdy jako mladičký úředník se seznámil s Ervínem Špindlerem. Byl členem jednoty „Řip“, Sokola a od roku 1885 Národní jednoty Severočeské. Později si založil vlastní obchod s obilím, kde se v tomto oboru vypracoval na vynikající místo. V roce 1891 byl Antonín Broft zvolen za člena městské rady, kde působil jako policejní referent, od roku 1902 – 1913 jako náměstek starosty a od roku 1922 – 1934 vedl město jako jeho starosta. Od roku 1892 byl také členem zastupitelstva okresního, kde vedl nemocniční odbor. Jeho zásluhy o Roudnici nad Labem jsou veliké. Za jeho starostování se doplňuje a rekonstruuje kanalizace a plynárna, obnovuje se vodovod, jatky, staví se školky, velká budova pro státní úřady, vytváří se park uprostřed města, provádějí se rozsáhlé nové dlažby…. Mohli bychom pokračovat řadou dalších významných akcí. Antonín Broft byl dne 21. dubna 1933 městským zastupitelstvem jmenován čestným občanem města Roudnice n.L. : „Antonín Broft zasloužil se příkladným způsobem a vytrvalou prací o naše město“. Zemřel 16. března 1936.

MUDr. Vladimír Slavík

profesor soudního lékařství na pražské lékařské fakultě (3. 8. 1866 Roudnice nad Labem – 4. 9. 1933 Praha)

Profesor soudního lékařství na pražské lékařské fakultě. Maturoval v Roudnici v roce 1886 a promoval v roce 1891 v Praze. Byl žákem Josefa Reinsberga, již před promocí pracoval jako demonstrátor a pak i asistent ústavu pro soudní lékařství, zde zůstal 42 let. Habilitován byl v roce 1897, v roce 1903 byl jmenován mimořádným a v roce 1908 řádným profesorem. Po odchodu Reinsberga do výslužby se stal přednostou ústavu pro soudní lékařství, kterým zůstal až do své smrti. V letech 1910/11 a 1916/17 byl děkanem lékařské fakulty, v letech 1928/29 rektorem Karlovy univerzity. Měl rozsáhlé znalosti ve všech oblastech soudního lékařství, hlavně v kriminalistické diagnostice a soudní psychiatrii. Napsal monografii „Etiologie náhlého úmrtí a jeho soudně lékařská důležitost“ (1902), druhou jeho základní monografií byla „Soudně lékařská diagnostika otrav“ (1909). Napsal i učebnici „Soudní lékařství pro mediky a právníky“ (1912).

Tomáš Garrigue Masaryk

státník, politik, filozof, pedagog, prvním prezident Československa; čestný občan od 8. listopadu 1918

I když severní Čechy nepatřily k hlavním regionům, spjatým s jeho rozsáhlými aktivitami, přeci jen se můžeme pochlubit několika jeho návštěvami v našem městě. 30. září 1895 přednášel v Roudnici n.L. o Karlu Havlíčku Borovském. Na počátku 20. století byl Masaryk vzhledem k sporům o rukopisy i štvanicemi, spojenými a „hilsneriádou“ přijímán často i odmítavě, což byl i případ jeho přednášek v Lounech a Roudnici nad Labem v létě 1901. Nekompromisní Masaryk si však rychle budoval autoritu a tak jeho opětovné, tentokrát předvolební vystoupení v Roudnici nad Labem roku 1907, zaznamenalo již výrazný ohlas; v sále Besedy Říp seděl v publiku i začínající básník Josef Hora. O rok později 19. dubna 1908 se v sále „U koruny“ konala velká protiklerikální schůze za kulturní požadavky českého národa. V přeplněném sále promluvil Masaryk o svobodné škole. Do Roudnice n. L. se podíval až 22. května 1937. Tuto sobotu již jednali na roudnickém zámku s naším významným diplomatem JUDr. Maxmiliánem Lobkowiczem vyslanec Jan Masaryk spolu s dr. Alicí Masarykovou. Prezident Masaryk si je prostě přijel vyzvednout, a to nejen proto, aby se podíval na roudnické sbírky, ale aby se přiblížil aktuální politice. Na zámku se totiž jednalo o tom, zda Anglie vezme Československo opravdu pod svou ochranu proti nebezpečnému muži s knírkem v sousedním Německu.

Ervín Špindler

Ervín Špindler (29. srpna 1843 Choceň – 17. prosince 1918 Roudnice nad Labem) byl český úředník, novinář, básník, spisovatel, překladatel a politik, významný veřejný činitel na Roudnicku. Čestný občan od 29. srpna 1903.

V letech 1868–1903 pracoval jako tajemník okresního úřadu v Roudnici nad Labem. V květnu 1868 spolupořádal tábor lidu na Řípu. Vydával (1870–85) a redigoval (1870–1911) čtrnáctideníky Říp a Podřípan, r. 1885 spojené do týdeníku. Zasedal za mladočeskou stranu v Českém zemském sněmu (1889–1907) a rakouské Říšské radě (1890–1907). Jako starosta Roudnice (1891–1913) se zasloužil o rozvoj města, zejména o vybudování železného mostu přes Labe. Byl i literárně činný — přispíval do Národních listů, Zlaté Prahy, Vlčkovy Osvěty a dalších časopisů; psal historické romány a básně, přeložil Wenzigova libreta ke Smetanovým operám Libuše a Dalibor. Používal i pseudonym Jaroslav Květenský. Současníky byl velmi oceňován, stal se čestným občanem několika měst a obcí a byla po něm pojmenována Městská knihovna Ervína Špindlera v Roudnici. (Zdroj: Wikipedie). 

Udělení čestného občanství Ervínu Špindlerovi (originální dokument vystaven v Podřipském muzeu Karla Rozuma v Roudnici nad Labem) Čj. 4993 – IVB/1903: 

Vážený pane starosto! Zastupitelstvo města Roudnice nad Labem uznávajíc vděčně platné a všestranné zásluhy, jichž získal jste sobě pilnou a neúnavnou péčí o rozkvět a blaho milé naší obce, jmenovalo Vás v dnešním veřejném VIII. zasedání svém, v den šedesátých narozenin Vašeho plodného a práci veřejné zasvěceného života Čestným občanem Města Roudnice nad Labem V Roudnici nad Labem dne 29. srpna 1903 podepsáni: náměstek starosty a členové rady obecní 

Zároveň, ve stejné vitríně, je vystaven dopis obecní rady starostovi města Ervínu Špindlerovi ze dne 17. září 1913 (čj. 4993-IVB/1913), ve kterém se mu oznamuje, že most přes řeku Labe postavený v letech 1906 – 1910 rozhodla obecní rada pojmenovat „Mostem Špindlerovým“. Adresováno bylo „ vysoce zasloužilému starostovi města Ervínu Špindlerovi). (pozn.: v roce 1953(uváděno v městské kronice) byl pojmenován „Mostem čsl.armády“- v té době na zámku působilo vojenské politické učiliště. V současné době (2013) most nenese pojmenování žádné, případně je nazýván jako „Labský“ či „Přes Labe“).

Svatopluk Čech

Svatopluk Čech, advokát, novinář, prozaik a básník, cestovatel. *21. února 1846 Ostředek u Benešova - †23. února 1908 Praha; čestný občan od 10. května 1893

Svatopluk Čech se narodil v rodině panského hospodářského správce a českého vlastence, který v době konání Kroměřížského sněmu v letech 1848 – 1849 působil v Kroměříži jako novinář. Právě tyto dva momenty – povolání a vlastenectví otce – byly důvodem k častému stěhování rodiny. Dětství mladý Svatopluk strávil na Benešovsku v Ostředku, Jezeře, Střížkově a Postupicích a poté v Lítni na Berounsku. Vystudoval piaristické gymnázium v Praze a o něm práva. Byl činným v řadě literárních časopisů a almanaších (Lumír, Ruch, Světozor, Národní listy). V roce 1873 byl členem advokátní kanceláře ve Slaném, později, v letech 1876 – 1879 byl členem advokátní kanceláře v Praze. Za jistý vrchol jeho kariéry představovalo jmenování řádným členem České akademie věd a umění v červenci 1890. 

Svatopluk Čech byl také horlivým cestovatelem. Navštívil Kavkaz, Chorvatsko, Dánsko, Polsko, Itálii; zamiloval si francouzskou Paříž. Konec svého života strávil v Obříství u Mělníka a v Praze na Letné, v Holešovicích a v Troji. 

Žánrově velmi bohaté je jeho dílo. Psal především eposy s mnoha přirovnáními a popisy, dále pak sociální, politickou i alegorickou lyriku, satiru, povídky, črty, fejetony a romány. Svými knihami o panu Broučkovi se stal jakýmsi průkopníkem science fiction v české literatuře. Byl po svém otci velkým vlastencem a snad i proto mu přilnula k srdci národní hora Říp a celé Podřipsko. Věnoval mu i několik básní. Kromě čestného občanství našeho města získal zde i čestné členství v Jednotě Říp a to 26. prosince 1895. 

Jeho jmenováni Čestným občanem města Roudnice nad Labem bylo projednáno a jednomyslně schváleno 10. května 1893 na jednání obecního zastupitelstva společně s návrhem téhož titulu pro Jaroslava Vrchlického. Jeho děkovný dopis, zveřejněný na jednání zastupitelstva 27. května 1893 je uložen v OA Litoměřice se sídlem v Lovosicích. 

„Slavné městské zastupitelstvo! Za udělení čestného občanství, kterým slavné městské zastupitelstvo Roudnické tak vysoce mne poctilo a lásku svoji k domácí literatuře způsobem tak významným projevilo, vzdávám svoje díky nejvřelejší. Jsem radostně dojat, že mé literární působení spojilo mne tímto čestným svazkem se statečným občanstvem naší staré, pevné bašty podřipské. V Praze 11. května 1893 Svatopluk Čech

Jaroslav Vrchlický

Jaroslav Vrchlický, český spisovatel, básník, dramatik a překladatel *17. února 1853 Louny - † 9. 9. 1912 Domažlice; čestný občan od 10. května 1893

Jaroslav Vrchlický, vlastním jménem Emil Jakub Frýda, se narodil v Lounech a po odstěhování jeho rodičů do Slaného žil až do svých deseti let u svého strýce v Ovčárech u Kolína. Tam také absolvoval první ročníky obecné školy, měšťanku navštěvoval v Kolíně, gymnázium ve Slaném a maturoval v roce 72 v Klatovech. Po vzoru svého strýce, faráře A. Koláře, vstoupil nejprve do Arcibiskupského semináře, ale již po roce přestoupil na filosofickou fakultu Karlo-Ferdinandovy university v Praze, kde studoval dějepis, filosofii a románskou filologii. Díky setkáním s francouzským historikem Ernestem Denisem se setkává blíže s francouzskou kulturou. Po citovém vzplanutí k redaktorce Sofii Podlipské se nakonec oženil s její dcerou Ludmilou. 

Blízká byla jeho přátelství se Zikmundem Winterem, Josefem Václavem Sládkem či Aloisem Jiráskem, v našem regionu to byla hlavně přátelství s rodinou Švagrovských a Špindlerů. S nimi se zúčastňoval setkání a salonů na vile Švagrovských v blízkém Bechlíně. Patrně i toto přátelství jej vnitřně přitahovalo ke kraji podřipskému, jemuž věnoval i několik svých básní. 

Od roku 1875 působil jako vychovatel v rodině italského šlechtice Montecuccoli-Laderchi v Meranu a v Livornu. Po návratu krátce působil jako učitel v Praze a na přímluvu svého předchozího zaměstnavatele byl v roce 1877 jmenován tajemníkem na pražské České polytechnice, kde získal po čase i čestný doktorát. 

V roce 1901 jej, spolu s Antonínem Dvořákem, povýšil císař František Josef I. do šlechtického stavu a jmenoval členem Panské sněmovny říšské rady ve Vídni. Svou činnost rozvíjel dále i jako člen Královské akademie v Padově, člen společnosti Tovaryšstva polského v Paříži, či od roku 1890 jako člen České akademie věd a umění. V roce 1893 byl jmenován profesorem evropské literatury v Universitě Karlově v Praze. Stal se čestným občanem několika měst, mezi nimi i Roudnice nad Labem v květnu 1893 a 26. 12. 1895 byl jmenován, společně se Svat. Čechem, čestným členem Jednoty „Říp“. 

Byl několikrát navrhován i na Nobelovu cenu za literaturu; k jejímu udělení však nikdy nedošlo. Jeho dílo obsahuje kolem 270 svazků, mj. 80 básnických sbírek a 50 divadelních her a velké množství překladů. Jeho činnost se setkávala někdy s kritikou (např. T. G. Masaryka či F. X. Šaldy), později však, díky básníkům Viktoru Dykovi či Jaroslavu Seifertovi je Vrchlický považován za jednoho z nejvýznamnějších českých básníků, který připravil půdu pro básnický symbolismus v našich zemích. 

Návrh, podaný dne 10. 5. 1893 na schůzi obecního zastupitelstva a přednesený JUDr. Janem Vávrou, byl jednohlasně 25 hlasy zastupitelů schválen a druhého dne doručen Vrchlickému. Ten jmenování vděčně a pohnutě přijal, jak svědčí i jeho odpověď z 12. května 1893. Ta byla přečtena na zasedání zastupitelstva 27. května a její originál je uložen v OA Litoměřice se sídlem v Lovosicích. 

„…cením si toto rozhodnutí Vaše tím výše, čím hlouběji v srdci cítím, jak potřebí jest v trudných dobách nynějších mravní opory každému duchu zápasícímu; jsem Vám z hloubi duše vděčen za tuto oporu, a jestli ještě něco vykonati bude mi popřáno, budu zajisté Vaše vzácné účastenství na mé práci mocnou vzpruhou, jako mi je dnes nejsladší odměnou. Přeji Vám, vzácní a slovutní pánové, i městu Vašemu ve všem plného zdaru, tisknu Vám ruce s pocitem vděčnosti a píši se s úctou nejoddanější jako Váš spoluobčan Jaroslav Vrchlický.“