Narodil jsem se v Roudnici n. L. v roce 1922, kde jsem též nabyl školního vzdělání, abych se později mohl pustit za zkušenou do světa. Od svého útlého mládí jsem se věnoval sportu a to v místním SOKOLE a v SKR ,,Pod Lípou.“ Avšak ani v duchovním životě jsem nezůstával státi opodál, ba právě naopak. Byla to docházka do zdejšího chrámu Páně na proboštství, kde i později jsem přisluhoval u oltáře Páně. Přišla však neblahá okupace naší vlasti německou armádou v roce 1939. Také na mne došlo zásluhou zdejšího pracovního úřadu v Roudnici n. L. Zpočátku jsem byl totálně nasazen v Hněvicích na těžkou fyzickou práci. Záhy na to i do Říše (Hannover-Eickeloh). Zde jsem pracoval dvanáct hodin denně ve dne i v noci s několika národnostmi pod hlídkami zbraní SS. Domů do Roudnice jsem se vrátil v roce 1945 jako repatriant (č. průkazu 593710). Konečně nadešla ta chvíle na kterou jsme toužebně všichni čekali dlouhých šest roků.

Psal 9. květen 1945, když mi moje matka ráno při buzení hlásila, že se něco děje před městskou radnicí na Karlově náměstí. Šel jsem tam zprvu ze zvědavostí, avšak brzy jsem zjistil, že se dělá nábor dobrovolníku na odzbrojení německých armád stahujících se směrem na západ. Bylo tam také veliké množství civilního lidu něm. národnosti, kteří posedávali na konci Špindlerova mostu. Jako syn po italském legionáři Karlu Vaňkovi jsem se též dobrovolně přihlásil mezi 42 mužů vesměs bývalých vojáků. Byli jsme vyzbrojeni a já ač nevoják šel jsem s nimi do této akce s vlasteneckým přesvědčením. Byli jsme tehdy jako parlamentáři označeni bílou vlajkou nesenou v čele našeho šiku. A šli jsme vstříc neznámému nebezpečí. Jak si ještě dnes dobře pamatuji, vedl nás hoteliér roudnické Koruny por. Jan Malý, dále pak správce majetku Lobkowiczova por. Václav Prepsl ze zámku. Z těch mým přátel tehdejší doby snad žije již jen Josef Kron, kdysi bydlící na Rvačově. Začali jsme s odzbrojováním u prvého vozu za barikádou na konci mostu (pravý břeh Labe), když to zlověstně zaburácelo nad našimi hlavami a obrovská lavina mužů, žen, stařen a vojáků wehrmachtu se hnala úprkem směrem k Vědomicím na srázný břeh nad dnešním koupalištěm. Hlavy své jsme měli každý zaryty do trávy a žádný se ani nehýbal napětím, které rostlo každým okamžikem. A mezi tím již jsme slyšeli silné detonace nad restaurací ,,Pod Lípou“ se vznášela oblaka prachu. Za své vzala i dřevěná střelnice. Jak jsme později zjistili, utrpělo i vlakové nádraží, Lobkowiczký pivovar, Karlovo náměstí - kde byl velký trychtýř, Proboštská ulice atd. Když výbuchy bomb ustaly, opět jsme každý z nás vylezl na silnici směrem ke Kyškovicím. Všude oblaky prachu, dýmu, štiplavého kouře, které nic dobrého nevěstily.

Dali jsme se ihned v trojicích do odzbrojování německé kolony, která se stáhla až k novým Vědomicím. Těsně před touto obcí se jim zastřelil jejich velitel celé kolony okupantů, který povážil za nedůstojné se nechat zajmout od civilistů, jimiž jsme v pravdě byli my dobrovolníci. Pamatuji se ještě jak chtěli členové wehrmachtu ihned tam tělo zakopati na břehu u škarpy, k čemuž nebyl dán souhlas a tak se důstojník odvezl do roudnické nemocnice. Asi ve 13,30 hod. celá akce skončila, tehdejší velitel major Loubal nám všem vyslovil své upřímné poděkování za naší účinnou pomoc, že jsme jako první dorazili až před Zavadilku. Tamní obyvatelé se hned vrhali na zbraně a střelivo a dalo nám to opravdu zabrat, abychom tomuto českému nešváru zamezili. To bylo koní, zbraní, světelných raket a jiné výzbroje... Moje první cesta byla na skok k mé matce, která zatím o mne umírala strachem,“ kde to že jsem, když jsem šel brzy ráno z domova“. Okna našeho bytu byla zcela zničena od prudkých tlakových vln. Matka u vytržení, že ještě žiji a to bylo krásné a šťastné shledání leč jen na krátko, záhy jsem se vrátil na své stanoviště před radnicí, kde pokračovalo odvážení zraněných civilistů. Jezdil jsem s panem Kolaříkem, ruským legionářem jeho autem až do pozdních hodin večerních. Nepřejte si ani vidět tu spoušť na vlakovém nádraží, okna, dveře vše tlakem vyrážené, všude samý nářek a nevýslovný bol. O to více to mrzelo, že vlastně II. světová válka skončila.

To co se našemu městu pod horou Říp celou válku vyhýbalo nás neušetřilo v prvý den naší drahé svobody! Měli jsme vlastně veliké štěstí, neboť sovětská letadla měla bombardovat právě tu naší kolonu za mostem kterou jsme odzbrojovali. Ještě dnes si živě vzpomínám na tu hrůzu na Karlově náměstí, kde v místech pod sběrnou Spartaku byli srovnány rakve mrtvých občanů metropole Podřipska. Nevinné to oběti II. světové války žalují ještě dnes a jsou mementem k vážnému zamyšlení i v současné době! Nadešel den rozloučení s těmito národními mučedníky na náměstí Karlově, které bylo zaplněno do posledního místečka s upřímnou účastí bolu všech přítomných spoluobčanů drahých zesnulých. Tak se skončila zase jedna z těch smutných kapitol našeho města!

Jsa veden snahou a pod vlivem dnešních radostných událostí zbavení se totalitního režimu i jako bývalý politický vězeň 50 let cítím svou povinnost ještě i v pozdním věku toto svědectví vydati pro příští pokolení po nás jdoucí.

Vzpomínky p. Františka Šefra i p. Evermoda Vítězslava Vaňka doplňuje současná expozice ve druhém patře Podřipského muzea.

Jan Mrázek
Podřipské muzeum