| Vzpomínka účastníka povstání z května 1945 |
 |
Vážení čtenáři Roudnických novin, v souvislosti s blížícím se kulatým výročím květnových událostí a
Květnových oslav 22.5.2010, Podřipské muzeum přináší první z příspěvků na toto téma. Jedná se o autentickou vzpomínku pana Františka Šefra, který tyto události zaznamenal tak, jak si je po dlouhá léta uchoval v paměti. Nastiňme si v krátkosti historické události, které předcházely tomuto svědectví. Nacistická Třetí říše se na konci dubna 1945 nacházela v naprostém rozkladu. Rudá armáda již bojovala v ulicích Berlína a spojenecké armády rychle postupovaly k Labi; z „tisícileté“ říše zbylo jen torzo. 30. dubna Adolf Hitler spáchal sebevraždu a o dva dny později berlínská posádka kapitulovala. 5. května Česká národní rada vydala provolání o převzetí vládní a výkonné moci na celém území Protektorátu. Český lid po šesti letech útlaku povstal proti okupantům. Na místní úrovni organizaci povstání a přebírání výkonné moci zajišťovaly orgány Národních výborů. Tak tomu bylo i v Roudnici n.L., kde na jaře roku 1945 bylo Revolučním okresním národním výborem vytvořeno 20 obvodů, které reprezentovaly obce Roudnicka, Libochovicka, Velvarska a Kralupska. 7. května v hlavním stanu generála Eisenhowera v Remeši podepsal zástupce německých ozbrojených sil gen. Jodl bezpodmínečnou kapitulaci. Ta měla vstoupit v platnost o půlnoci 8. května. Zbytky německé armády horečně ustupovaly před valící se Rudou armádou do okupační zóny spojeneckých armád. Naše město bylo v těchto posledních dnech války svědkem masivního ústupu četných útvarů německé armády. Dále už citujeme účastníka květnového povstání p. Františka Šefra: „V dopoledních hodinách 8. května 1945 dorazila kolona německé armády až na předmostí mostu přes Labe v Roudnici nad Labem. Tento důležitý úsek byl již od 6. května střežen hlídkami, které zajišťoval Revoluční národní výbor v Roudnici n. L. Každé sebemenší pohyby nepřátelských útvarů byly předávány a hlášeny přes spojku umístěnou ve věžičce tehdy firmy Josef Klement (později poštovní úřad) v Hrobcích. Kolona Němců byla zastavena u postaveného zátarasu na předmostí a končila téměř u Zavadilky. Kolem zátarasu bylo v té době soustředěno na čtyřicet vyzbrojených občanů pod vedením poručíka Československé armády Jiřího Brodského, dále Miroslava Pánka s hodností podporučíka, z občanů musím připomenout např. Jaroslava Herodese z Vědomic, další nebojácné muže jsem ani neznal. Na roudnické straně mostu držel službu kapitán Arnošt Gasser s dalšími roudnickými občany. První zbraně byly získány za civilní obleky od členů německé posádky v roudnickém zámku. Další byly obstarány pod pohrůžkou použití granátu. Tak byla odzbrojena německá stráž hlídající muniční skladiště v bývalé lednici, ubytovaná v sále v restauraci Pod Lipou. Nastalo vyjednávání o povolení přechodu tohoto útvaru přes Roudnici na Louny. Přímo na místě jednali s německým majorem tři vyslaní zástupci revolučního národního výboru. Byli to štábní kapitán Peška, poručík Pupík a podporučík Josef Horn, všichni ve stejnokrojích Československé armády. Jako parlamentář a překladatel neohroženě vystupoval Karel Haas, vyzbrojený bílým praporkem, který dal Němcům jasně na srozuměnou, že průchod jednotek bude umožněn ihned, jakmile vojáci složí zbraně. Situace se neočekávaně vyhrotila ve chvíli, kdy na předmostí přijelo, opět od Litoměřic, v osmi terénních vozidlech třicet dva SSmanů a z jejich tváří bylo zřejmé, že se chtějí dostat na druhou stranu Labe i za použití násilí. Ale překladatel Karel Haas, perfektně ovládající němčinu, dokázal situaci vylíčit tak přesvědčivě v tom smyslu, že roudnická strana je doširoka zajištěna plně vyzbrojenými jednotkami, které započnou palbu ihned, jakmile Němci na most vstoupí. A při těchto slovech mával výmluvně praporkem se strany na stranu, jakoby dával znamení. A to byl okamžik, kdy život visel na vlásku. Stačil neopatrný úsměv či grimasa některého z našich mužů, které Němci sledovali zrakem ostřížím po celou dobu. Esesmani nakonec uvěřili a pomalu začali, ač neradi, svá vozidla otáčet a za malou chvíli zmizeli v zatáčce na Kyškovice. Zatím na předmostí zůstává situace nezměněna. Poměrně silná vojenská jednotka je držena stále na stejném místě, protože je argumentováno i tím, že most bude ihned vyhozen do povětří, jakmile na něj vstoupí, aniž by splnili požadovanou podmínku. Ve středu 9. května dopoledne bylo přes sovětskou spojku v Hrobcích navázáno spojení s Rudou armádou a dohodnuto tento německý útvar náletem donutit k odzbrojení, neboť tuto podmínku až dosud Němci odmítali splnit. Mezitím během tohoto dopoledne se ale dostavil německý major na vlastní žádost k jednání s kapitánem Týrem, vojenským velitelem města Roudnice. V kanceláři v prvním patře radnice bez odporu podmínku přijal a na 12. hodinu v poledne dohodl odzbrojení. Obě cesty po mostě absolvoval s páskou na očích a to asi také zapůsobilo. Těsně před polednem jsem uviděl dvě velmi nízko letící letadla nad lesy od Litoměřic. Rychle jsem přeběhl na svoji východní pozorovatelnu, takže jsem je viděl z boku.Až dosud jsem byl ubezpečen, že nálet postihne vojenskou formaci na silnici, která byla v tu chvíli vyklizená, němečtí vojáci bleskově zalehli v příkopech. Nic takového-obě letadla jsem nyní viděl vedle sebe a již jsem spatřil první bomby dopadající do prostoru Pod lipou. Další dvě zasáhly roudnické nádraží, pivovar, jiné bomby vybuchovaly na náměstí. Další detonace zazněly u vily v proboštském úvoze, pak jsem viděl létající prkna v ohradě pily Jaroslava Šetka, zatímco druhé letadlo mělo na svědomí zásah v samé blízkosti evangelického kostela a poslední bomba vyhloubila kráter hned vedle okresní nemocnice označené velkým písmenem H. Obě letedla svrhla asi dvacet bomb, zmizela na severu a v Roudnici n. L. se oplakávalo 24 mrtvých občanů. U svého stanoviště se zastřelil německý major, když pochopil marnost své situace. Němečtí vojáci dokončili odzbrojování a odjížděli přes Roudnici, nad kterou se vznášel mrak šedého prachu. Téhož dne v 10 hodin byl proveden zákeřný nálet na Mladou Boleslav (150 obětí) a na Mělník, kde zahynulo několik desítek osob. Archivy jsou však dodnes nepřístupné. Ve čtvrtek 10 května před polednem zaburácely ocelové pásy sovětských tanků a vojáci Rudé armády byli v Roudnici vítáni jako osvoboditelé. Opojně voněl šeřík a právě tak opojně působila na nás nabytá svoboda. Oslavy osvobození byly nádher- né, upřímné. Bylo tomu tak znovu v roce 1946 a stejně i v roce 1947. Václavské náměstí v Praze, to byl jeden taneční parket. Potom přišel rok 1948 a najednou už nebylo co slavit, neboť všechno bylo zorganizováno a zpracováno do nejmenších detailů, bylo nutno pouze držet pusu a krok. Tak to vyžadovali nacisté, tak to vyžadovali i bolševici. „ Celé nezkrácené svědectví vyšlo ve Vlastivědném sborníku Podřip- ska č. 5. Podřipské muzeum |
